Život koček ve volné přírodě

V minulosti, ale i v současné době, žije hodně koček tzv. na ulici. Mnohé kočky to mají tak, že se někomu narodí, a jak mohou, utečou. Stravují se kdekoli a od kohokoli, mnohdy se mohou občas i vrátit k původnímu majiteli. Mnozí majitelé koček to mají tak, že jejich kočka vyvede mladé, a oni jim nechávají volný pohyb. Kočky a kocouři tak běhají nejen po jejich zahradě, ale toulají se i po vsi. Na jídlo a odpočinek se ale vrací domů, ke své mámě. Kočkám, především těm klasickým, takový život velmi vyhovuje. Kočky mají toulavé boty, a tak se rádi spolu scházejí v noci na střechách, kde se mrouskají, ale mnohdy se i poperou.

Mnoho lidí, především na vsi, chová doma kočky, které sebou berou ven, jako kdyby to byli psi. Tyto kočky si také často řeknu, kdy chtějí ven. Majitel pak svou kočku nebo kocoura, pustí ven samotného, nebo ho vezme sebou ven, jakmile odchází. Mnohdy se kočky naučí reagovat třeba na zapískání nebo zavolání, a tak když se majitel vrací domů, zavolá ho, a kočka přiběhne. Dá se říct, že je to takový zajímavý způsob kamarádství.

V naší zemi se jinak ale s kočkami, které by žili sami ve volné přírodě, moc nepotkáváme. Několik zoologických zahrad u nás ale chovalo kočky divoké, které se za pomoci ochránců přírody vypouštěli do Národních parků. Takové typy koček lze sledovat na jižní Moravě a v Podyjí.

V některých zemích ale žijí kočky úplně normálně ve volné přírodě, i třeba na ulicích měst. Mezi takové země rozhodně patří například Maroko. Zde běžně žijí divoké kočky, které se člověka bojí. Žijí nejen ve volné přírodě, ale i v ulicích měst, živí se odpadky od lidí, mnohdy jim i někdo dá nějaké jídlo. Jsou stále v pozoru a připravené na útok.

Ochočená lesní zvěř a myslivci

Myslivci se v minulosti starali o zvěř i celý les, a to dělají i v současnosti. Kromě starání se o les, o to, zda nejsou v lese polomy, zničené stromy, klestí atd., se samozřejmě musí starat o zvěř. Doplňovat zvěři krmelce, především v zimě a na jaře, pokud ještě zůstává ležet v lese sníh, případně pokud jsou mrazy. V tu dobu potřebuje zvěř pomoci dodat stravu, protože zima a sníh je velice vysiluje, navíc přirozené potravy je málo a těžko se k ní zvěř dostává. I proto jsou tady myslivci, kteří musí zvířatům v lese donést seno, krystaly soli a další.

Samozřejmě, že myslivci znají zvěř ve svém revíru, možná že některé starší druhy zvěře znají myslivce, ale o ochočení lesní zvěře se nedá mluvit. Ochočit lze ještě tak psi a kočky, a možná, že vás pozná vaše prase ve chlívku, slepice, koza nebo ovce, ale lesní zvěř je divoká. Tu si ochočit nemůžeme. I když myslivci, nebo jiní lidé, kteří najdou opuštěné nebo nemocné zvířátko v lese, chtějí mu pomoci a tak si ho vezmou k sobě domů. Srnku, laňku, kolouška, ale třeba i mládě divokého prasete. Mnohdy se toto zvířátko skamarádí s nějakým domácím zvířetem, například se psem, s kočkou, ale třeba i s kozou nebo s ovcí. Mnohá zvířátka se tak skamarádí, že se ani nechtějí od sebe hnout.

Myslivci samozřejmě musejí i zvěř střílet, především když se zvěř přemnoží a začne ničit více stromů. Přemnožení divočáků, ale i zajíců nebo lišek, ale i srnců, daňků a jelenů.

V Číně jedí psi

Říká se, jaký kraj, takový mrav. Bohužel to platí i o jídle. V mnohých zemích je například posvátná kráva, a je uctívána a nesmí se jíst. V naší republice jíme i maso z krávy nebo z býka. Jsou země, kde je normální jíst například klokany, žraloky, žáby, šneky, ale například i psi. Pro nás, pro Čechy patří psi mezi oblíbené domácí mazlíčky, a jen stěží si umíme představit, že bychom je někdy mohli sníst.

Bohužel jsou země, jako například Čína, kde jsou, platí jiné zvyky pro jídlo, a kde mají jiný postoj právě ke psům. V Číně rozhodně patří psí maso k pochoutkám, a lze najít jejich maso i ve vyuzené podobě, prakticky na každém rohu. Mnozí zahraniční turisté, když vidí oholená těla psů, která nehybně leží na stole, mají pocity na zvracení a mnohdy se jim začne motat i hlava.

Číňani se ale svojí pochoutky nechtějí za žádnou cenu vzdát, i přesto, že při konzumaci psího masa hrozí lidem nebezpečí. Problémem totiž je to, že psi, kteří jsou v Číně zabíjeny, žili na ulici, a tak jsou nakaženi různými infekcemi, které jsou často nebezpečné i pro lidi.

Druhým problémem cizinců je samozřejmě morálka. Zda je normální zabíjet psy a dokonce je jíst. Protože například tibetští mniši a budhisté věří, že právě v tělech psů a koček je ukrytý reinkarnovaná lidská duše.

Pro obyvatelé Číny jsou ale tito naši domácí mazlíčci pouze masem, pochoutkou a nikdo jim to nemůže vymluvit.

Vždyť známe i u nás situace, kdy jsou k vidění týraní a podvyživení psi, které mají na svém pozemku Číňané, kteří u nás žijí. Mnohdy jsou zde nalezeny zbytky krve, chlupů a kostí, které zbyly po zabití a naporcování těchto psů. Pro nás je to naprosto nemyslitelná myšlenky, nad kterou se všem obrací žaludky.