Slípky

Slepice patří neodmyslitelně k životu na venkově. I když chov zvířat na venkově pomalu ustupuje, slepice jsou stále žádané.

Všechna plemena kura domácího pocházejí pravděpodobně z kura bankivského. Tento lesní pták žije dodnes divoce v daleké oblasti jihovýchodní Asie. V této oblasti taktéž došlo k jeho zdomácnění. Již před dávnými časy, přesněji kolem roku 3 200 před naším letopočtem byl kur bankivský chován jako domácí slepice v Indii. V Číně o kuru bankivském existují záznamy z doby 1400 let před naším letopočtem a z Egypta z období kolem 1500 let před naším letopočtem. Velmi brzy se slepice objevily v Evropě, přesněji na Krétě. Ve starověkém Řecku je evidován obraz kohouta na tehdejších mincích již z doby 700 let před naším letopočtem.

Dějiny zdomácnění slepice jsou velmi zajímavé. Asi nepřekvapí, že nejprve zdomácnělé slepice chovali mniši ve svých monastýrech a klášterech pro vajíčka a maso. Na americký kontinent se kur domácí dostal už velmi záhy po objevení tohoto světadílu.

Podle různých dokumentů se však první zdomácnělá plemena slepic nechovala ani pro maso nebo vajíčka, ale spíše kvůli zajímavým kohoutím zápasům. Tyhle netradiční zápasy byly tehdy velmi oblíbené u asijských národů a poté se tato „móda“ dostala i na evropský kontinent. Tento krvavý „sport“ je v současnosti zakázán ve všech západních zemích, mnohde se ovšem provozuje ilegálně. V mnohých asijských zemích, jako na Filipínách nebo v Indonésii, jsou kohoutí zápasy naprosto normální a jsou běžnou součástí tamní kultury.

Dlouhodobým a postupným šlechtěním byly z kura domácího vytvořeny desítky různých čistokrevných plemen. Postupným křížením těchto všelijakých plemen a linií za účelem vyšlechtění slepic s maximální snůškou vajíček vznikly tzv. nosné hybridy.

Prasátka

Prasata byla dříve na venkově nejběžnějším domácím zvířetem, která se chovala pro vepřové maso. Venkovské zabijačky bývaly velkou událostí každé rodiny. Z prasete se pak dělaly jitrnice, jelita, či další vepřové lahůdky a pochutiny. Nyní už chov prasat na venkově značně ustupuje, přesto se tu a tam najdou nadšenci, kteří mají prase domácí ve svém chlívku. V současné době jsou velmi populární malá prasata, která nejsou tak náročná na chov.

Prase domácí má typicky jemně růžovou až naoranžovělou barvu. Kůže prasete je pokryta jemnými štětinkami. Tělo prasete je zakončeno malým zatočeným ocáskem. Typický znak prasete je také protáhlý nápadný rypák.

Prase je rovněž divoké zvíře, nicméně ke zdomácnění prvních divokých prasat došlo už ve 4. tisíciletí před Kristem na dnešním území Číny. Druhým velkým centrem domestikace prasat bylo okolí Baltského moře. Na území České republiky se chovala prasata až do poloviny 19. století především na pastvách v listnatých lesích, nebo na úhorech.

Prase domácí je stále nejvýznamnější druh dobytka v Evropě. Většinou nezemře přirozenou smrtí, protože je usmrceno hned, jak dosáhne vhodné porážkové hmotnosti. Pokud prase dosáhne tělesné dospělosti a vyspělosti, už dále neroste. Prasata jsou chována zejména ve velkých zemědělských zařízeních, kterým se říká vepříny nebo v menších chlívech na statcích.

Velikostí a hmotností je prase domácí přibližně stejné jako prase divoké, ovšem domácím vykrmováním velmi rychle přibývá na váze. Prase domácí je jako prase divoké všežravec, takže sežere téměř všechno. Ačkoli je prase všežravec, miluje hlavně kukuřici, zeleninu a nepohrdne ani zbytky a kousky masa. Oblíbenou pochoutkou prasátka jsou pak pomeje. Prasata jsou rovněž velmi plodná zvířata. Tento velmi plodný savec má v průměru osm až šestnáct potomků. 

Pejsci

Pes je bezesporu oblíbené a velmi věrné zvíře. Kdo měl někdy psa, tak to může jenom potvrdit. Pes patří rovněž k člověku, to vědělo už mnoho generací lidí před námi. Pes je skutečně vůbec nejstarší domestikované zvíře na světě. Pes byl domestikován zhruba před 15 000 lety. To je tedy úctyhodná historie soužití psa s člověkem.

Pokud se podíváme do análů mezinárodní kynologické federace (FCI), tak zjistíme, že v současné době je na světě více než 500 plemen psů různé velikosti, proporcí, kvality srsti i povahy. Celkově tedy žije na modré planetě přibližně 400 milionů psů.

Pes je sociální zvíře, proto se o něm říká, že je přítel člověka. Pes je totiž zvyklý žít ve smečkách s jasně pevnou a danou hierarchií. Pes, kteří žije s lidmi, vnímá své pány a majitele jako svoji psí smečku a svého páníčka jako nadřazeného jedince. Problémové chování některých psů a jejich agresivní a nepřátelské projevy, které někdy vedou až k nebezpečnému útoku na člověka, je velmi často způsobeno tím, že pes cítí a vnímá svého pána jako podřazeného jedince a sám se pasuje do role „vůdce smečky“. K těmto případům dochází, pokud majitel není schopen svého psa zvládnout a vychovat.

Pes je velkým pomocníkem, který je často velmi spolehlivý. Proto byl člověkem již od nepaměti využíván k řadě činností a hrál významnou a důležitou roli v lidské historii, hospodářství i kultuře. V dnešní době mnohdy plní roli spíše domácích mazlíčků a miláčků. Městský pes většinou již žádné pracovní výkony nevykonává. Jsou však speciálně vycvičení psi, kteří se například používají jako výborní vodiči slepých lidí.

Jsou však země a kultury, kde pes zdaleka nepožívá takové autority jako například v Evropě. V některých exotických kulturách je pes pokládán za nečisté zvíře, v jiných zemích občas slouží jako potrava člověka.

Papoušci

Kdo se cítí doma sám a má dojem, že by potřeboval ve svém bytě nějaké oživení, kupte si papouška. Papoušek je totiž velice živým a společenským tvorem. Okouzlí vás také zejména svým pestrobarevným peřím a inteligencí.

Papoušci jsou opravdu většinou přátelští a snášenliví tvorové. Pokud však narazíte na papouška, která není milý, může to být zapříčiněno špatným zacházením nebo odloučením od partnera.

Papoušci se dělí na několik čeledí a podčeledí. V zásadě však rozlišujeme na čeledi loriovité, kakaduovité a papouškovité. Délka života papoušků v péči člověka se pohybuje kolem 10 až 20 let.

Papoušek je samozřejmě cizokrajný pták, který původně žil v lesích a pralesech. Postupem času však začal osídlovat i stepi, savany, palmové háje nebo křovinaté buše. Nejvíce papoušků stále žije především v tropických a subtropických oblastech Střední a Jižní Ameriky a Afriky.

Pro papoušky je typické jejich horní čelist zobáku, která je silně zahnutá směrem dolů. Zobákem a jazykem papoušci koušou potravu, hlavně tedy ovoce a semena. Ve volné přírodě papoušek využívá svůj zobák k vyhrabávání potravy ze země nebo k zvětšování úkrytu ve stromě. Zobák bývá papoušky používán i jako pomůcka ke šplhání a také jako zbraň.

Papoušci mají dále pouze čtyři prsty. Dva prostřední prsty míří dopředu a krajní pro změnu dozadu. Díky sudému postavení prstů jsou nohy dokonalým uchopovacím orgánem. Za pomoci nohou se papoušci dokáží zachytit na větvích stromů či si přidržovat potravu nebo rychle šplhat.

Papoušci mají nádherné pestrobarevné opeření. Ačkoliv to zní možná podivně, ale pestrá barva peří slouží jako maskování. Ve své přirozené lokalitě tropů se totiž papoušci se svým pestrobarevným zbarvením úplně ztratí a nejsou vůbec nápadní. Barevně nápadné části peří hrají také významnou roli při námluvách či dorozumívání ve velkém hejnu.